Mise X je za námi. Děti to zvládly a my naši první velikou veřejnou akci v novém taky.
Můžeme si na chvíli sednout… nadechnout se… a pak zase vstát a pokračovat. Protože tábor se sám nepostaví.
Teď přichází ta méně viditelná, ale o to důležitější část – přípravy v terénu. Začali jsme tím nejzásadnějším. Kde vlastně budou stát stany. Po pečlivém zkoumání (čti: chození sem a tam, koukání do dálky a občasné „tady by to šlo“) máme místa vyhlédnutá. Slunce, stín, vítr, rovina… všechno hraje roli. Místo na stany jsem si řádně vycihlovali.
Současně řešíme i to, co možná není na první pohled vidět, ale o to víc to děti ocení – aby měly ve stanech čisto, sucho a žádné bahno ani kameny pod nohama. Takže ladíme zázemí tak, aby to bylo co nejpohodlnější, i když jsme pořád venku.
A pak je tu naše zahrádka. Ta si jede svoje tempo a my se snažíme držet krok. Přesazujeme, zaléváme, opečováváme, mluvíme na rostlinky (ano, i to už přišlo na řadu 😄) a připravujeme je na velký přesun. Až přejdou zmrzlí, půjdou hrdě do připravených záhonů. Snad posílené, odhodlané a připravené přežít naše pěstitelské mičurinské nadšení.
Je to taková zvláštní kombinace – trochu chaos, trochu plán, trochu „to nějak dopadne“.
Ale přesně v tomhle se cítíme nejlíp.
Tábor pomalu roste. Ne najednou. Ale krok po kroku.
