Rubrika: Uncategorized

Fort opustila… řekněme „předchozí kapitola“. (poznámka autora – původní slovo bylo škodná)

A my po ní pořád uklízíme.

A uklízíme.

A uklízíme.

Po liškách zůstalo leccos. Sem tam nějaká stopa, sem tam „artefakt“, který si zaslouží vlastní příběh. A pak tu byli ještě trpaslíci. Tady radši neříkáme nic. Ale víme svoje. :-).

Někdy máme pocit, že po nich uklízíme spíše smetiště než Fort. Každý den nová vrstva. Nový objev. Nový level.

Postupně to mizí. Pomalu, po kouskách. A místo toho přichází něco nového.

A občas si říkáme, jestli to má vůbec konec. 😄

Ale víte co? Má to smysl. Protože jsme se dostali k jednomu velkému milníku – Fort začíná žít.

Začínají se tu pravidelně scházet naše klubové děti. A jejich řady se postupně rozrůstají. Co bylo ještě nedávno místo bez dětí… místo, kde se bavili zdarma hlavně dospělí (byl to řekněme takový velmi neoficiální squoterský klub), se konečně mění. Ožívá dětským smíchem, pohybem a energií.

Děti tu tvoří. Běhají s nerfkama. Uklízí (ano, i to se děje 😄). Sází, učí se, zkoumají, experimentují… a postupně si tu tvoří vlastní klubovnu.

Je to přesně ten moment, kdy si uvědomíte, že to celé začíná dávat smysl. Že to není jen o tom něco připravit, ale hlavně o tom vytvořit prostor, kde se děti cítí dobře.

Fort ještě není hotový. A dlouho ještě nebude.

Ale už teď je to místo, kde to žije.

A to je pro nás ten největší milník. 

Mise X je za námi. Děti to zvládly a my naši první velikou veřejnou akci v novém taky. 

Můžeme si na chvíli sednout… nadechnout se… a pak zase vstát a pokračovat. Protože tábor se sám nepostaví.

Teď přichází ta méně viditelná, ale o to důležitější část – přípravy v terénu. Začali jsme tím nejzásadnějším. Kde vlastně budou stát stany. Po pečlivém zkoumání (čti: chození sem a tam, koukání do dálky a občasné „tady by to šlo“) máme místa vyhlédnutá. Slunce, stín, vítr, rovina… všechno hraje roli. Místo na stany jsem si řádně vycihlovali.

Současně řešíme i to, co možná není na první pohled vidět, ale o to víc to děti ocení – aby měly ve stanech čisto, sucho a žádné bahno ani kameny pod nohama. Takže ladíme zázemí tak, aby to bylo co nejpohodlnější, i když jsme pořád venku.

A pak je tu naše zahrádka. Ta si jede svoje tempo a my se snažíme držet krok. Přesazujeme, zaléváme, opečováváme, mluvíme na rostlinky (ano, i to už přišlo na řadu 😄) a připravujeme je na velký přesun. Až přejdou zmrzlí, půjdou hrdě do připravených záhonů. Snad posílené, odhodlané a připravené přežít naše pěstitelské mičurinské nadšení.

Je to taková zvláštní kombinace – trochu chaos, trochu plán, trochu „to nějak dopadne“.

Ale přesně v tomhle se cítíme nejlíp.

Tábor pomalu roste. Ne najednou. Ale krok po kroku.

Někde mezi plánováním táborů, vesmírem a tím, jak přežít další seznam úkolů, jsme udělali zásadní rozhodnutí.

Zpomalíme.

Na cca 3 minuty. 🙂

Občas je potřeba zpomalit, nadechnout se… a strčit ruce do hlíny. Konečně jsme se totiž dostali k pěstování zeleniny. A ne jen tak pro radost, ale pro naše tábory, pro děti, pro reálné vaření. Zelenina všeho druhu, co nám přišla pod ruku. Ano, rajčata ví… my víme taky 😄. Ale jak se říká, lepší pozdě než nikdy. Okurky, mrkev, hrášek (hodně, fakt hodně), kedlubny, ředkvičky, saláty… a ještě něco určitě přikoupíme, protože jsme se očividně ještě nepoučili. A aby to nebylo jen o tom „něco zasít a čekat“, starat se o to budou i děti. Zalévat, kontrolovat, pečovat… a pak to celé i sníst. Protože tak to dává smysl. Od semínka až na talíř.

Ale teď malý spoiler do budoucna…

Rozjeli jsme totiž i jednu větší operaci. Sejeme…  Fakt hodně. Takové množství, že jsme to radši ani nepočítali (dobře, počítali… a pak jsme to radši zapomněli 😄). 

Aktuálně jsme ve fázi, kdy máme pocit, že pokud se všechno podaří,
– zaplníme Fort,
– okolní les,
– a možná i pár sousedních okresů. 

A proč?

Plán je jasný. Halloween na Fortu.

Dlabání, zdobení, strašidla, atmosféra a hromada oranžové radosti. A to nejlepší? Zbytek dýní neskončí v koši, ale poputuje ke zvířatům jako krmení do nedaleké zoologické zahrady. Takže radost nejen pro děti, ale i pro zvířata.

Teď už jen zbývá jediné. Vyslat zprávu vesmíru, aby to všechno vyrostlo, počasí bylo rozumné a dýňová mise dopadla podle plánu.

Protože někde mezi chaosem, plánem a realitou vznikají ty nejlepší věci. A někdy… i dýňová armáda.

Mičurinům zdar. A nám taky.

Tábory jsou vidět nejvíc. Jsou hlasité, plné dětí, ohně, bahna, smíchu a příběhů. Ale nebyli bychom to my, kdybychom zbytek roku jen čekali na léto. Vedle táborů se totiž dlouhodobě věnujeme i dalším aktivitám, které mají jeden společný cíl – podporovat kvalitní STEM vzdělávání, zvědavost a chuť objevovat svět kolem nás. A to nejen u dětí, ale i u těch, kteří je učí.

Ve spolupráci s ESA ESERO, Svazem průmyslu a dopravy České republiky a Inovačním centrem Olomouckého kraje připravujeme regionální vzdělávací STEM roadshow v Olomouckém kraji. Zaměřujeme se na podporu polytechnického a přírodovědného vzdělávání na základních i středních školách. Roadshow proběhne v Olomouci, Přerově, Prostějově, Šumperku a Jeseníku a je určena především ředitelům škol a pedagogům vyučujícím STEM a příbuzné obory. Nejde nám o jednorázovou akci. Chceme otevírat témata, sdílet inspiraci a ukazovat, že technické a přírodovědné vzdělávání může být srozumitelné, moderní a smysluplné.

Současně zajišťujeme podporu aktivit ESEROCZ pro Olomoucký kraj. Podílíme se na přípravě a realizaci vzdělávacích akcí, workshopů, hackatonů a dalších formátů. Velkou část naší práce tvoří i osvěta, propojování lidí, sdílení informací a šíření povědomí o možnostech, které školy a pedagogové mají, ale často o nich nevědí.

Významnou oblastí naší činnosti je také program Astro Pi. Jsme zodpovědní za šíření povědomí o tomto programu po celé České republice a zároveň připravujeme vzdělávací materiály, které školám pomáhají Astro Pi smysluplně zapojit do výuky. Chceme dětem ukázat, že vesmír není vzdálená a abstraktní věc, ale něco, k čemu se mohou reálně přiblížit, třeba i tím, že jejich kód poběží na palubě Mezinárodní vesmírné stanice.

Zároveň připravujeme naše děti na další soutěže a výzvy, jako jsou CanSat, robotické soutěže, Minecraft Cup a další projekty, které jim umožňují růst, učit se a získávat cenné zkušenosti. Nejde nám primárně o medaile, ale o proces, odvahu zkoušet nové věci a chuť posouvat vlastní hranice.

Tím vším ale sledujeme ještě jeden důležitý cíl.
Chceme v dětech systematicky rozvíjet kompetence 21. století – schopnost spolupracovat, přemýšlet v souvislostech, řešit problémy, komunikovat, převzít odpovědnost a nebát se změny. Přirozeně se tak dostáváme i k principům agilního přístupu – iterování, zkoušení, učení se z chyb, práce v týmu a neustálého zlepšování včetně konstruktivní zpětné vazby. Ne jako buzzword, ale jako přirozený způsob fungování, který dětem dává smysl a funguje v praxi.

A teď to nejdůležitější.
Tohle všechno vzniká proto, že nás to baví. Děláme to srdcem, ve volném čase, bez velkých gest a bez zbytečného hluku kolem. Protože když vidíte děti, které rostou, učí se, pomáhají si a objevují svět s jiskrou v očích, není co řešit. A přesně proto v tom pokračujeme dál.