Fort opustila… řekněme „předchozí kapitola“. (poznámka autora – původní slovo bylo škodná)
A my po ní pořád uklízíme.
A uklízíme.
A uklízíme.
Po liškách zůstalo leccos. Sem tam nějaká stopa, sem tam „artefakt“, který si zaslouží vlastní příběh. A pak tu byli ještě trpaslíci. Tady radši neříkáme nic. Ale víme svoje. :-).
Někdy máme pocit, že po nich uklízíme spíše smetiště než Fort. Každý den nová vrstva. Nový objev. Nový level.
Postupně to mizí. Pomalu, po kouskách. A místo toho přichází něco nového.
A občas si říkáme, jestli to má vůbec konec. 😄
Ale víte co? Má to smysl. Protože jsme se dostali k jednomu velkému milníku – Fort začíná žít.
Začínají se tu pravidelně scházet naše klubové děti. A jejich řady se postupně rozrůstají. Co bylo ještě nedávno místo bez dětí… místo, kde se bavili zdarma hlavně dospělí (byl to řekněme takový velmi neoficiální squoterský klub), se konečně mění. Ožívá dětským smíchem, pohybem a energií.
Děti tu tvoří. Běhají s nerfkama. Uklízí (ano, i to se děje 😄). Sází, učí se, zkoumají, experimentují… a postupně si tu tvoří vlastní klubovnu.
Je to přesně ten moment, kdy si uvědomíte, že to celé začíná dávat smysl. Že to není jen o tom něco připravit, ale hlavně o tom vytvořit prostor, kde se děti cítí dobře.
Fort ještě není hotový. A dlouho ještě nebude.
Ale už teď je to místo, kde to žije.
A to je pro nás ten největší milník.
