Když si člověk myslí, že jede postavit dva stany… a postaví jeden a půl

Vyrazili jsme o víkendu do Koryčan s jasným plánem – postavit dva velké vojenské stany na tábor a dodělat pár posledních úprav na hřišti. Krásná představa. Jenže znáte to – člověk míní, život mění. A v našem případě změnil úplně všechno, co mohl. A pár věcí, co změnit vůbec neměl.

Pátek ve znamení pilin, barvy a nadšení

Nejmladší se hned pustil do natírání konstrukce na věž. Pečlivě, soustředěně a s takovou vervou, že bychom ho nejradši rovnou najali na celý nátěr tábora. Starší bratři zatím brousili dětský domeček – a nevypadalo to, že je to jenom práce. Byla to výzva. Bruska, prach, soustředění. Několik hodin v kuse. My víme, že v jejich věku to už hraničí s meditací.

Klávesníček (hlavní vedoucí) zatím vyvalil z dodávky hromadu pytlů, beden a tyčí – všechno to mělo být stan. Na louce za chatami to začalo vypadat spíš jako výprodej ze skladiště, ale on měl plán.

Chybějící mezikusy. Protože proč by něco mělo pasovat?

Ukázalo se, že všechny nosné a podpůrné tyče postrádají klíčovou součástku – mezikus. Bez toho to prostě nešlo. Krize? Ale kdeže! Jsme přece vynalézaví. Vydali jsme se na loveckou výpravu do železářství pro náhradní tyče, šrouby, matice a (samozřejmě) kilometry kobercovky – protože tou spravíš úplně všechno.

Každá tyč musela dostat vlastní ručně vyvrtanou díru, do které se pak šroubovaly železné náhražky. Byla to taková malá technická maturita v praxi. Sice jsme nabrali pár hodin zpoždění… ale jinak v pohodě. (To jsme si tehdy ještě mysleli.)

Stanař na scéně

Když konečně dorazil náš mistr stanař, pronesl slavnou větu -„Tohle je za hodinu hotový.“ No… tak určitě. Reálně to trvalo o něco víc. Učili jsme se všichni – děti i dospělí, jak se propojují jednotlivé segmenty. Když se konečně propojily tři, zjistili jsme, že se musí otočit. To už se smál i pes, co šel kolem.

Stavíme, spojujeme, zatloukáme

Pak přišla ta největší síla celého projektu – zatloukání železných kolíků do země. Kolíky měly víc než půl metru a po pěti jsme si připadali jak Thorové bez kladiv. Potom přišly na řadu dřevěné tyče, které se musely pečlivě uvázat ke kolíkům a vše napnout tak, aby to přežilo déšť, vítr a ideálně i děti.

Velký stan – trochu punk, trochu planetárium

Po několika hodinách, několika litrech potu a několika výkřicích typu „kde je kalač?!“, se stan skutečně vztyčil. Sice ještě nebyl napnutý, zatmelený, zalepený ani dokončený – ale stál!

Má svůj styl. Říkáme mu “planetárium”, protože přes pár švů a děr je krásně vidět na hvězdy. Střecha je zatím víc dekorativní než funkční, ale stan stojí. A to se počítá. Napnout, zatmelit, natřít? To jsme nechali našim budoucím já. Hodně štěstí, kluci a děvčata!

Druhý – velitelský – stan už byl procházka růžovým sadem. Sice má také malý designový prvek v podobě průhledu na noční oblohu, ale tak… kdo by se nechtěl v noci dívat na hvězdy, že jo?

Neděle – den, kdy jsme měli dodělat detaily. Teoreticky.

Na neděli jsme si plánovali „už jen drobnosti“. Napnout, vypnout, zalepit, natřít, doladit. No… pak přišli sousedi a my s nimi prokecali půlku dne, protože lidi jsou fajn a kávička taky.

Závod s bouřkou.

Cílem bylo mít stany hotové dřív, než v neděli večer přijdou bouřky. To znělo jako realistický plán – kdybychom se nezakecali.

Ale my se nevzdáváme. A tak poslední kolíky Klávesníček zatlouká za dramatického světla blesků. Zvuk kladiva se rytmicky mísí s duněním hromu.

Přišla avizovaná bouřka a hlavní stan obstál. Drží. Neprotéká. Nádhera. Díru, kterou měl uprostřed střechy, vyřešila kobercovka a pevná víra.

Bonusová disciplína

Kluci si ještě střihli jednu speciální misi – napnout a provětrat maskovací síť, která bude později sloužit jako stínítko. Při té příležitosti zneškodnili i malou vosí kolonii. Nikdo nepřišel k úrazu :).