Léto je sice ještě daleko – osm měsíců se může zdát jako věčnost, ale kdo někdy pořádal tábor, ten ví, že čas běží rychleji než děti k večeři. A tak se připravujeme už teď. Momentálně trávíme víkendy v okolí Fortu Radíkov, kde budou probíhat naše tábory. Zkoumáme terén a plánujeme výlety.
Nejde jen o to „vědět, kam se jde“ – my chceme znát každý kout, cestu i zákoutí, abychom měli jistotu, že děti čeká bezpečné a přitom opravdové dobrodružství. Projíždíme okolí na kolech, občas pěšky, a mapujeme přístřešky s ohništěm, kde si po cestě můžeme opéct buřty. Zatímco nohy poznávají terén, hlava už plánuje mise.
Až to léto konečně přijde, chceme být připravení.
Takže zatím mapujeme, plánujeme, testujeme a občas i trochu bloudíme.
Týden před táborem jsme měli naprosto luxusní plán. Excelovská tabulka jako z partesu. Přesně rozvržené, kdo kdy co doveze, co se kdy nakoupí, co se kam složí a kdo se kde potká. Jako fakt, organizace jak z NASA. Jen jsme trochu zapomněli na jednu drobnost – že nám do toho může mluvit počasí.
No a mluvilo. Ne šeptem. Řvalo. Pršelo. Čtyři dny v kuse.
Jestli jste někdy zkoušeli balit táborový materiál v lijáku, tak víte. Jestli ne – ani nezačínejte. Voda všude, promočené boty za tři minuty, a ten táborový základ, co měl být nachystaný už ve čtvrtek, se mohl klidně vozit až v sobotu.
A to jsme byli pořád optimisti! Vždycky když jsme chtěli něco naložit do auta nebo dodávky, začalo lít jako z konve. Když jsme právě dobalili, začalo lít jako z konve. A když jsme si konečně řekli, že už by mohlo být líp… začalo lít jako z konve.
Když přišel čas na velký nákup, byla to taky malá osobní apokalypsa. Tři hodiny v obchodu, všude milion lidí a jedna nervózní osoba s košíkem nacpaným jak před zombie apokalypsou. Po té druhé rundě jsem byla vynervovaná jak… no…však víte…
Nakonec jsme vyrazili až v sobotu místo ve čtvrtek. A ne, to ještě není konec. Druhá vlna výpravy dorazila až v neděli. Prostě rozložený přesčas jak u státní zakázky. Ale víte co? Jsme tam. Jsme připravení. A jdeme do toho.
Vyrazili jsme o víkendu do Koryčan s jasným plánem – postavit dva velké vojenské stany na tábor a dodělat pár posledních úprav na hřišti. Krásná představa. Jenže znáte to – člověk míní, život mění. A v našem případě změnil úplně všechno, co mohl. A pár věcí, co změnit vůbec neměl.
Pátek ve znamení pilin, barvy a nadšení
Nejmladší se hned pustil do natírání konstrukce na věž. Pečlivě, soustředěně a s takovou vervou, že bychom ho nejradši rovnou najali na celý nátěr tábora. Starší bratři zatím brousili dětský domeček – a nevypadalo to, že je to jenom práce. Byla to výzva. Bruska, prach, soustředění. Několik hodin v kuse. My víme, že v jejich věku to už hraničí s meditací.
Klávesníček (hlavní vedoucí) zatím vyvalil z dodávky hromadu pytlů, beden a tyčí – všechno to mělo být stan. Na louce za chatami to začalo vypadat spíš jako výprodej ze skladiště, ale on měl plán.
Chybějící mezikusy. Protože proč by něco mělo pasovat?
Ukázalo se, že všechny nosné a podpůrné tyče postrádají klíčovou součástku – mezikus. Bez toho to prostě nešlo. Krize? Ale kdeže! Jsme přece vynalézaví. Vydali jsme se na loveckou výpravu do železářství pro náhradní tyče, šrouby, matice a (samozřejmě) kilometry kobercovky – protože tou spravíš úplně všechno.
Každá tyč musela dostat vlastní ručně vyvrtanou díru, do které se pak šroubovaly železné náhražky. Byla to taková malá technická maturita v praxi. Sice jsme nabrali pár hodin zpoždění… ale jinak v pohodě. (To jsme si tehdy ještě mysleli.)
Stanař na scéně
Když konečně dorazil náš mistr stanař, pronesl slavnou větu -„Tohle je za hodinu hotový.“ No… tak určitě. Reálně to trvalo o něco víc. Učili jsme se všichni – děti i dospělí, jak se propojují jednotlivé segmenty. Když se konečně propojily tři, zjistili jsme, že se musí otočit. To už se smál i pes, co šel kolem.
Stavíme, spojujeme, zatloukáme
Pak přišla ta největší síla celého projektu – zatloukání železných kolíků do země. Kolíky měly víc než půl metru a po pěti jsme si připadali jak Thorové bez kladiv. Potom přišly na řadu dřevěné tyče, které se musely pečlivě uvázat ke kolíkům a vše napnout tak, aby to přežilo déšť, vítr a ideálně i děti.
Velký stan – trochu punk, trochu planetárium
Po několika hodinách, několika litrech potu a několika výkřicích typu „kde je kalač?!“, se stan skutečně vztyčil. Sice ještě nebyl napnutý, zatmelený, zalepený ani dokončený – ale stál!
Má svůj styl. Říkáme mu “planetárium”, protože přes pár švů a děr je krásně vidět na hvězdy. Střecha je zatím víc dekorativní než funkční, ale stan stojí. A to se počítá. Napnout, zatmelit, natřít? To jsme nechali našim budoucím já. Hodně štěstí, kluci a děvčata!
Druhý – velitelský – stan už byl procházka růžovým sadem. Sice má také malý designový prvek v podobě průhledu na noční oblohu, ale tak… kdo by se nechtěl v noci dívat na hvězdy, že jo?
Neděle – den, kdy jsme měli dodělat detaily. Teoreticky.
Na neděli jsme si plánovali „už jen drobnosti“. Napnout, vypnout, zalepit, natřít, doladit. No… pak přišli sousedi a my s nimi prokecali půlku dne, protože lidi jsou fajn a kávička taky.
Závod s bouřkou.
Cílem bylo mít stany hotové dřív, než v neděli večer přijdou bouřky. To znělo jako realistický plán – kdybychom se nezakecali.
Ale my se nevzdáváme. A tak poslední kolíky Klávesníček zatlouká za dramatického světla blesků. Zvuk kladiva se rytmicky mísí s duněním hromu.
Přišla avizovaná bouřka a hlavní stan obstál. Drží. Neprotéká. Nádhera. Díru, kterou měl uprostřed střechy, vyřešila kobercovka a pevná víra.
Bonusová disciplína
Kluci si ještě střihli jednu speciální misi – napnout a provětrat maskovací síť, která bude později sloužit jako stínítko. Při té příležitosti zneškodnili i malou vosí kolonii. Nikdo nepřišel k úrazu :).
Shrnutí?
• Postavili jsme jeden stan pořádně, druhý napůl – ale se stylem.
• Vynalézavost? 100 %.
• Kobercovka? Hrdina víkendu.
• Kluci? Skvělí parťáci.
• Stavitelé? Nervy ze železa.
• A my? Připraveni na tábor!
Díky všem, kdo se podíleli – a příště si to znovu naplánujeme naivně… protože jinak by to nebyla zábava!
S respektem, potem, kobercovkou a planetáriem v plachtě
Možná jste si všimli, že jsme si založili profil na sociálních sítích – a zároveň že tam toho vlastně moc není. Žádné záplavy fotek z přípravy tábora, žádné roztomilé obličeje, žádná hromada videí z kroužků. Ne, nezapomněli jsme. A ano, je to schválně.
Chápeme, že v dnešní době to může působit trochu zvláštně – když všichni kolem sdílejí úplně všechno. Jenže právě proto jsme se rozhodli jít jinou cestou.
Důvody? Tady jsou:
Vážíme si soukromí dětí, které nám svěříte.
Bezpečnost našich svěřenců je pro nás důležitá i v on-line světě.
Radostné zážitky podle nás patří hlavně dětem a jejich rodinám – ne algoritmům a cizím lidem.
Vědomě učíme děti, že digitální stopa není hračka. Fotky jednou na internetu zůstávají.
Zkušenosti ukazují, že jakmile se fotka jednou objeví na síti, ztrácí člověk nad jejím šířením kontrolu. Děti by měly mít možnost jednou samy rozhodnout, zda a jak chtějí být na internetu vidět. A my jim tu volbu chceme dopřát.
Jak to tedy děláme?
Fotky a videa z tábora sdílíme pouze s rodiči daného turnusu – v uzavřené, zabezpečené formě (přes šifrovaný odkaz).
Na našem webu se občas objeví fotka z aktivit – ale jen s výslovným souhlasem rodičů. Ostatní děti mají obličej zakrytý, fotíme je zezadu nebo nezveřejňujeme vůbec.
Výjimkou jsou veřejné akce, soutěže či turnaje, kde děti reprezentují náš klub. Tam anonymizace bohužel není vždy možná, protože fotí i další pořadatelé nebo média.
A proč jsme si tedy sociální sítě vůbec zakládali?
Upřímně? Protože víme, že řada lidí dnes hledá informace právě tam. Náš profil tedy slouží hlavně jako rozcestník – nenápadný ukazatel, který vás nasměruje tam, kde se opravdu něco děje – na náš web.
Děkujeme, že nám rozumíte. A hlavně – děkujeme, že s námi chráníte soukromí dětí.
První termín našeho letošního tábora už doslova klepe na dveře a my v těchto dnech finalizujeme poslední přípravy. Rozesíláme e-maily rodičům s tím, co nezapomenout zabalit, na co se připravit a jaké další informace je dobré vědět. V tuhle chvíli máme pocit, že už umíme napsat seznam vybavení i poslepu – a přesto ho radši kontrolujeme ještě jednou (a někdy i dvakrát). 😊
Dokumentace – tradiční táborový oříšek
Kdo někdy organizoval tábor, ten ví, že jednou z největších výzev není jen připravit dobrodružný program nebo sehnat dost stanů. Je to dokumentace. Aby bylo všechno v souladu s legislativou, aby nám nic důležitého neuteklo, aby razítka seděla a podpisy byly tam, kde mají být… No, je to takový ten druh úkolu, který nenajdete v táborové hře, ale přesto by za jeho splnění zasloužil odměnu. 😉
Poslední detaily a metr k startu
Zatímco papíry, seznamy a pokyny pomalu nacházejí své místo, my s týmem dolaďujeme poslední detaily dobrodružství, které na děti čekají. Každý den se mění ve stříhání pomyslného metru k velkému startu.
A víte co? Máme motýly v břiše. Ale ne ze strachu. Je to ten druh motýlů, co přiletí, když se na něco opravdu těšíte. Když víte, že za chvíli začne něco, co bude mít smysl. Něco, co bude o společných zážitcích, radosti a nových kamarádstvích.
Děkujeme, že jste u toho s námi.
Děkujeme všem rodičům za důvěru. Děkujeme dětem, že se s námi chtějí pustit do dobrodružství.
Je to až neuvěřitelné, ale opravdu už víc než rok uběhl od chvíle, kdy jsme odstartovali naše první příměstské tábory. A co si budeme povídat – byla to pořádná jízda. Právě příměstské tábory nám otevřely bránu k tomu, abychom se mohli pustit do pořádání „plnotučných“ (čti pobytových) táborů.
A to, co nás těší úplně nejvíc? Spousta dětí, které zažily naše příměstské tábory, jede teď i na ty pobytové. Pro nás je to ta nejlepší zpětná vazba – to, co děláme, má smysl a děti (i rodiče) se k nám vracejí.
Co jsme se na příměstských táborech naučili?
Příměstské tábory pro nás byly obrovská škola. A nejen pro nás – děti se toho naučily možná ještě víc. Třeba při vývoji vlastní počítačové hry si samotné přišly na to, že existuje něco jako softwarový vývoj (což byla chvíle, kdy jsme měli co dělat, abychom dojetím neuronili slzu).
Děti si samy říkaly, co by je bavilo se naučit, a často nás tím inspirovaly víc, než jakýkoli workshop pro dospělé. A my? My jsme se zase poučili ze svých chyb – protože ne vždy bylo všechno růžové.
Ne vždy svítilo slunce
Například jsme museli přijmout fakt, že instituce zodpovědná za rozvoj vysokoškoláků nám nedovolila používat sportovní hřiště, i když jsme slíbili, že ho sami dáme do kupy (a že by to hřiště péči potřebovalo).
Občas k nám dorazily obědy bez příborů – což děti vyřešily s vynalézavostí hodnou malých zálesáků. A abychom nezapomněli. Velké díky restauraci Na Pile, kde pro nás vařili. Přestože jsme sem tam někde zakopli, vždycky jsme se skvěle domluvili a personál byl maximálně vstřícný. Můžeme jen doporučit.
A co dál?
Příměstské tábory už sice dělat nebudeme – teď se chceme chvíli plně věnovat našim pobytovým táborům. Už teď se těšíme, kam nás tahle společná evoluce s dětmi zavede. Protože jestli nám něco ten rok ukázal, tak že děti jsou ti nejlepší parťáci na cestě za novými nápady, zážitky a dobrodružstvím.
Děkujeme všem, kdo nás na téhle cestě podporovali a podporují. Těšíme se na další společné kroky.
