Týden před táborem jsme měli naprosto luxusní plán. Excelovská tabulka jako z partesu. Přesně rozvržené, kdo kdy co doveze, co se kdy nakoupí, co se kam složí a kdo se kde potká. Jako fakt, organizace jak z NASA. Jen jsme trochu zapomněli na jednu drobnost – že nám do toho může mluvit počasí.
No a mluvilo. Ne šeptem. Řvalo. Pršelo. Čtyři dny v kuse.
Jestli jste někdy zkoušeli balit táborový materiál v lijáku, tak víte. Jestli ne – ani nezačínejte. Voda všude, promočené boty za tři minuty, a ten táborový základ, co měl být nachystaný už ve čtvrtek, se mohl klidně vozit až v sobotu.
A to jsme byli pořád optimisti! Vždycky když jsme chtěli něco naložit do auta nebo dodávky, začalo lít jako z konve. Když jsme právě dobalili, začalo lít jako z konve. A když jsme si konečně řekli, že už by mohlo být líp… začalo lít jako z konve.
Když přišel čas na velký nákup, byla to taky malá osobní apokalypsa. Tři hodiny v obchodu, všude milion lidí a jedna nervózní osoba s košíkem nacpaným jak před zombie apokalypsou. Po té druhé rundě jsem byla vynervovaná jak… no…však víte…
Nakonec jsme vyrazili až v sobotu místo ve čtvrtek. A ne, to ještě není konec. Druhá vlna výpravy dorazila až v neděli. Prostě rozložený přesčas jak u státní zakázky. Ale víte co? Jsme tam. Jsme připravení. A jdeme do toho.
